Ivo Fencl: Vzpomínka na Alaina Delona
Zemřel 18. srpna a viděl jsem ho prvně až někdy ve svých patnácti letech (1979) v Zorrovi. To je přitom film z roku 1974, který ale československé biografy slavně uvedly se zpožděním pět let, jak bývalo normální.
X-té zpracování prožvýkané předlohy v režii Duccio Tessariho a s hudbou bratrů De Angelisových (viz také Sandokan) mě v těch patnácti a s kamarády překvapivě strhlo, ale moc dobrý film to podle mého názoru není. Viděl jsem ho pak totiž znovu (a teď na mě, když píšu, někdo volá, že jej večer zase dávají) a uhranutí se podruhé již nekonalo. Místy je to morbidně primitivní.
Delon jako osoba mě ostatně nezaujal ani napoprvé, to jen Zorrův příběh mi byl nový a kdo hrál Zorra mi bylo jedno. Jako i to, že vlastně Zorro očividně inspiroval Batmana. Možná ano, možná ne; ale Batman mi byl v ČSSR roku 1979 každopádně jen velkou neznámou.
Ještě k tomu Zorrovi. Dobrodruh Diego (Delon) provází do španělských kolonií v Severní Americe (anebo ve Střední?) přítele Miguela, který se má stát guvernérem Nové Aragonie, ale je místo toho zavražděn před Diegovýma očima. Aby Diego pomstil tu přítelovu smrt, vezme si jeho listiny a vydává se za nového guvernéra, který přichází. Sám. Dělá ze sebe schválně vola! Umně předstírá zbabělost (velká herecká příležitost), aby nevyvolal znepokojení plukovníka Huerty (Stanley Barker), šířícího Aragonií čirou hrůzu. To Huerta má na triku a svědomí Miguelovu smrt. Atd. Jak tušíte či víte, Diego se stává maskovaným Zorrem a získá lásku spanilé Hortensie, která chovala k jeho zbabělé verzi jen a pouze pohrdání.
Napřesrok v listopadu by Alainu Delonovi bylo devadesát. Tohle není jeho životopis, je to jen pár slov o tom, jak se dostal k filmu.
Narodil se roku 1935 v Sceaux u Paříže, a to jako kluk, ačkoli si rodiče moc přáli holčičku. Neříká to jen legenda: na všech fotografiích z raného věku je výhradně v dívčím oblečení.
Neměl sourozence. Otec byl ředitel kina: hezká práce, ale nevýdělečná. Bylo to na dnešním předměstí Paříže, když ještě k Paříži nepatřilo.
Matka pracovala v lékárně. Rodiče se ale roku 1940 rozvedli a Delon (citace) říká: "Nevzpomínám si, že bych je zažil spolu."
Ostatně byl svěřen brzy po narození péči jiné rodině (fakticky rodině své chůvy), u níž zůstal do jedenácti. Matka se podruhé provdala za řezníka z jatek a jsou zmínky o sedmnácti různých školách, často internátních, které Delon postupně navštěvoval. Po smrti pěstounů, kterou samozřejmě nezavinil svým vřískáním, se krátce vrátil k otci, ale ten ho nešetřil - a Delon se nevyhnul přísnému jezuitskému internátu. "Byl jsem malý, divoký netvor," vzpomíná a roku 1969 uvedl: "Církev a náboženství se mu hnusí."
Proč asi? V jezuitské internátní škole totiž chvilku chtěli vykovat z Alaina kněze. Byl by to možná fešný farář, ale... S přítelem Danielem Salvatem také svorně utekli z domova. Jenže byli dopadeni a u nevlastního táty pak musel Alain pracoval při porážce vepřů. Uměl ale snít, chodil do biografu a obdivoval Spencera Tracyho, Montgomery Clifta a obzvlášť Johna Garfielda (*1913). Toho hlavně ve snímcích Síla zla a Pošťák zvoní vždycky dvakrát. Co si asi Delon pomyslel, když Garfield spáchal v devětatřiceti letech (1952) sebevraždu?
Alain se dal k mariňákům! Bylo mu sedmnáct. Během výcviku v Toulonu potkal korsickou manželskou dvojici Marcantoniových, která mu prý hodně psychicky pomohla, protože absence rodičů byla totální. Dostal se do Indočíny a dal se přeložit k pozemnímu vojsku. "Přátelství, kamarádství, kult mužnosti, pocit svobody a dobrodružství, všechna ta slova mají rozhodující význam pro Delonův život," míní jeho německý životopisec Rein Zondergeld.
Nakonec byl Delon z armády předčasně propuštěn a neví se, proč přesně, ale po řadě trestů za nekázeň včetně nedovolené jízdu džípem.
Sotva se vrátil z Asie do Francie, dostal se do vězení za nedovolené držení zbraní, ale pak si už začal dávat pozor. Taky se naučil používat šarm. Roku 1956 žil v Paříži s přítelem Lucienem Lejeunem (také propuštěným z armády), a jak se vlastně živil, je otázka, ale brzy začal bydlet s herečkou Brigitte Auberovou. U ní potkal herce Jeana-Claude Brialyho (1933-2007), nijak netajícího zálibu v mladících, a Brialy jej zjara 1957 vzal na slavný festival v Cannes.
Jen malou vsuvku. Pokud se pohoršujete nad tím, že idol žen šplhal po žebříku díky homosexuálům, prostuduje si začátek kariéry Clinta Eastwooda. Je to obdobné. Život, svět.
Brialy pomohl i tomu, že Delona uviděl a oslovil americký lovec talentů, pracující pro Davida Selznicka, kterýžto byl zrovna v Římě. Delon se s magnátem sešel. Udělal zkušební záběry. David Selznick si je promítl v Alainově společnosti. "Budete mít štěstí," ujistil Delona a navrhl mu jediné, co se dalo čekat. Aby se naučil - do čtvrt roku - anglicky a přestěhoval se (v září) do Hollywoodu.
Učitele angličtiny obratem opatřil Brialy. Brialy ale taky znal druhou cestu a manželku režiséra Yvesa Allégreta. Ten Delona - prý na její doporučení - obsadil jako gangstera do filmové adaptace románu Johna Amila Bez čekání na Godota.
Vznikl první Delonův film Když se do toho zamíchá žena (1957). Stál před rozhodnutím… a rozhodl se pro Francii. Byl to skutečně Allégret, kdo mu řekl, že bude moci jít do Hollywoodu "stejně a kdykoli"?
První role mu vynesly pověst "francouzského Jamese Deana" a roku 1960 zosobnil vraha Toma Ripleyho v adaptaci románu Patricie Highsmithové The Talented Mr. Ripley. Snad je zbytečné pokračovat. Není tu dobro a není tu ani zlo a Delonův přítel Jean Clu v šedesátých letech mínil: "V podstatě touží po otci, kterého nikdy neměl."
Ve skutečnosti byl Alain spíš zjevení bez identity, asi jako Ripley, a Zondergeld míní: "Je možné dělit herce do dvou skupin. Ty, kteří mají tak silné já, že jsou ve všech rolích v podstatě stejní, a ty, kteří kvůli slabému já využívají role jako protiváhu. Pro druhou skupinu znamená jeviště nebo filmové plátno životní nutnost, a protože ukazují v každé roli jinou tvář, jsou podmaniví." Ve skutečnosti se Delon zvolna propracoval od druhé varianty k první, ale jeho kariéra má zcela jiný šmak než Belmondova. Zde chybí humor a netřeba se hned štětit, že chybí. Je to logické: Delon nevyrostl ve vatě jako Belmondo. Každý měl vždy svou skupinu příznivců a není ani jedna horší. Byly to dvě paralelní hvězdy a ve stejném filmu se objevily obě dvě asi jen třikrát.
Specifickou roli přitom sehrály u Delona v šedesátých letech vražedné aféry. Roku 1962 se při natáčení seznámil v Bělehradě s velice mu podobným Jugoslávcem Milošem Miloševičem - a vzal ho do Francie. Oba žili na avenue de Mussine. Byl to jen dublér? Bodyguard? Bylo to druhé Ripleyho já? "Nikdy jsem neměl tělesného strážce, nejsem ani prezident, ani politik," říkával Delon, nicméně Miloševič s ním jel i do Hollywoodu, když na to konečně došlo, a oženil se tam; ale 31. ledna 1966 byl zřejmě zavražděn, a to spolu s manželkou herce Mickey Rooneyho, jehož se stal v Americe ostrahou. Definitivní vyšetřovací verze ale je jiná. Ženu zastřelil coby milenku - a spáchal sebevraždu.
Kdyby to bylo všechno… Ale 1. října 1968 našli ve Francii na skládce mrtvolu dalšího Delonova přítele, a to jedenatřicetiletého Jugoslávce Stefana Markovice.
Na přetřes přišla verze, že měl tento mrtvý poměr s Delonovou manželkou. Jestli měl, vadilo by to Alainovi? O tom lze pochybovat. A 16. října 1968 byl zatčen Delonův přítel a bývalý gangster Francois Marcantoni, ale obratem propuštěn. Svědkem ústřední důležitosti v případu se stal další dobře vypadající Jugoslávec z Delonova okolí Uroš Miliševic a podezřelým jistý Miloš Miloševic, což je shoda jmen. I tenhle MM byl Jugoslávec a občas pobýval s Delonem v Saint-Tropez. Říkalo se, že má v úmyslu převzít Markovicovu roli nepřiznaného tělesného strážce, ale to se jen říkalo.
Markovic byl náhodou zastřelen pistolí té samé značky, jako se v Hollywoodu našla u Miloševičovy mrtvoly. A Delonovo alibi? Prach a bída. Že "dnes a denně točil v Saint-Tropez" bylo zpochybněno. Měl i dni volna. Vyšetřování směřovalo do prázdna, ale ještě roku 1973 byl vyslýchán. 11. srpna 1976 našli v hotelovém pokoji v Bruselu další dva mrtvé Jugoslávce. Oba zastřeleni. Jednalo se o politika Mijodrace Boškovice (56 let) a osmadvacetiletého Uroše Miliševice, někdejšího nejdůležitějšího svědka v případě Markovičova zavraždění; stručně řečeno, Alain Delon byl nejspíš ve všem úplně nevinně, ale vrhá to věru zajímavé světlo na jeho osobní vztahy.
Postupem času se srovnaly a Belmondo ztratil náskok, který stejně nezískal u všech. Na Delona se už nesahá, tím spíš ne po smrti, a je takřka svatý.
Jeden z herců, kteří byli pro svou práci stvořeni a na začátku museli osudu pomáhat úplně nepatrně. Jak to později napsal Milan Lasica? "Keby som bol Alain Delon, klamal by som ženy tělom…" Což je zde:
Ivo Fencl
Zdroj:
Rein A. Zondergeld: Alain Delon. Česky 1990, 1994. Přeložil Ljubomír Oliva.