Marta Kučíková: Italské mentolky - s příchutí svěžího humoru

O čem většinou klevetí Italky mezi sebou? A proč nepomlouvají své drahé polovičky?

Kdy vás omyl omladí více nežli drahé krémy? Proč bývá v italských divadlech více mužů nežli žen? Opravdu mládí končí – viděno italskýma očima – až v sedmdesáti? Proč jsou některé žáby kurážné? Jsou vám bližší přivandrovalci, nebo rodáci? A je dobré se někdy "nemít dobře"? Jak nejlépe oslavit svátek žen? Co pomáhá na občasný maglajz v našich hlavách? Proč nám hudba šedesátek může zachránit život? Co se stane, když jdou ruce jinam nežli hlava? Proč italští muži zbožňují lékořici – a léčí lékořicí i lásku? A jaké je tajemství půvabu fešných italských vdov...?

Tohle všechno vše zjistíte v úsměvných příhodách z italského podhůří a jako bonus vám dá autorka nahlédnout i pod pokličku svých vyhlášených receptů – včetně několika tipů na zaručené půlnoční "vyprošťováky".

Ukázka z knihy:

"Holt smůla," uklidním Mariu. Prý má trochu ťuknutý předek. Předek svého obstarožního fiátka. Zato Maria i přes svých pětasedmdesát let obstarožní v žádném případě není, stále zůstává italskou šmrncovní šťabajznou. Její muž to dobře ví a lichotkami ji zahrnuje poměrně často.

Typický italský frajer, co si budeme povídat!

"Zatracená kočka," uleví si Maria. Zvířátko jí zřejmě vlítlo pod auto a ona neuváženě stočila volant jinam. Smůla.

Bodejť by ne.

Dneska je totiž pátek třináctého!

V pátky třináctého většinou zažívám – nebo moji blízcí – nesmyslné až nadpřirozené příhody. Doufám, že nezačínám trpět paraskavedekatriafobií. To není pohlavní
nemoc, ale chorobný iracionální strach ze všech pátků třináctého. Nejlépe si v ty dny vzít volno a bezpečně je proležet v posteli. Bezpečně znamená ideálně sami.
Kdepak, na mě si žádná para-para nepřijde!

Jsem pověrčivá jenom krapet. Avšak i ten krapet před zbožnými a rozumnými Italy skrývám, abych na ně nepůsobila tak bláznivě. Ale nedá mi to.

"To víš, pátek třináctého," utrousím a přitom rozevírám v chodbě baráku svůj promáčený deštník, aby maličko oschnul.

Prší fest.

"Proboha. Proboha!" chytá se Maria za hlavu. Bezpochyby je rovněž postižena para-para. Jen si možná doposud neuvědomila, kolikátého je, až jsem jí dnešní pátkovou třináctku připomněla já.

Kdeže para-para!

Maria rychle popadne ten můj promáčený deštník a s ještě větší rychlostí jej uvede zpátky do stavu staženého a jakoby nového, nikdy nepoužitého. Do vzhledu a za pár hodin i zápachu měsíc zdechlého norka.

Přitom na mě zlobně vyvalí oči a zopakuje: "Proboha!"

Asi mě tou mou vlhkou nádherou přetáhne.

Náraz do jejího předku zřejmě nebyl bez následků.

"Nikdy! Nikdy nesmíš otevřít deštník v domě! To znamená velké neštěstí," lamentuje.
Cože? "Takže ho mám nechat rozevřený kdekoliv před domem? A co v garáži?"
"Taky ne," odmítá. "Ani v garáži. Ani na balkoně."

A kde a jak tedy Italové suší svoje mokré deštníky?

Uvnitř nikdy.

Rozevřít paraple v místnosti je zkrátka nepřípustné a přináší smůlu a neštěstí.
Proto každý Ital vlastní raději více deštníků. Ty mu bývají porůznu postupně čmajznuty někým zmoklým, kdo jde náhodou zrovna okolo a vidí osamocený sušící se roztažený deštník před domem.

Můj pátek třináctého je jen lehoučkým větříčkem oproti italskému hříchu s otevřeným deštníkem v místnosti.

Abych zmírnila svůj přestupek, uklidním Mariu, že jsem o téhle jejich pověře zbla nic nevěděla.
Její pohled jsem si ani nemusela překládat, neboť na něj častokrát narážím – znamená jediné: "Jak to můžeš nevědět? Když to známe my, Italové, zná to přece celý svět!"

(z povídky Para-para po italsku)

O autorce:

Marta Kučíkováje oblíbenou autorkou bestsellerů o životě v Itálii. Její vlídné, lidské a jemně vtipné postřehy z každo­denního žití v podhůří italských Dolomit, kde žije dvacet let se svou rodinou (tři děti a český manžel), jí přinesly mnohá ocenění nejenom z řad čtenářů, ale i odborné ve­řejnosti.

Je Blogerkou desetiletí, Blogerkou roku 2016, za knihu Po italsku do hubky obdržela Cenu Miloslava Švandrlí­ka za třetí místo v kategorii nejlepší humoristická kniha roku 2019 (uděluje Obec českých spisovatelů), je čerstvou držitelkou významné Ceny města Telče. Bývá hostem te­levizních pořadů, vystupuje v rozhlase i tištěných médiích.

Autogramiády i další akce spojené s autorčiným dílem probíhají zejména v Praze a rodné Telči, a pravidelně bývá zvána jako čestný host generálního konzulátu do italského Milána.

Sama sebe označuje jako typ obyčejné ženské, krapet říznuté intelektuálkou, jinak je vystudovanou inženýrkou ekonomie.

Obliba autorčiných knih strmě vzrůstá a reakce přibý­vajících čtenářů jsou totožné – trefně je kdysi shrnul je­den z nich: "Ženská, já vás chci domů. A všem bručounům dávkovat po kapkách!"

Autor i foto: Petr Mráček